Psychiatrie za nacionálního socialismu: Zločiny a vyrovnání se s historií

Psychiatrie za nacionálního socialismu: Zločiny a vyrovnání se s historií

Psychiatrické léčebny se během nacistické éry staly krutými místy vražd. Odhaduje se, že obětí brutálního programu eutanazie se stalo nejméně 250 000 duševně nemocných a postižených lidí. O těchto šokujících skutečnostech hovořil prof. Maike Rotzoll, renomovaný historik v oboru farmacie a medicíny na Univerzitě v Marburgu, v přednášce nazvané „Po vraždě nemocných“. Akce se konala v rámci série přednášek Ruperto Carola na univerzitě v Heidelbergu, která se zabývá společensky relevantními výzkumnými otázkami s cílem přiblížit je širokému publiku. Tento cyklus přednášek nese název „1945: Prah epochy a prostor zkušeností“ a poskytuje jak retrospektivní výklad konce druhé světové války, tak rekonstrukci lidské zkušenosti a utrpení v této době.

Prof. Rotzoll vysvětlil, že ústavní psychiatrický systém v Německu zůstal do značné míry nezměněn až do psychiatrické reformy v 70. letech 20. století. Machinace s eutanazií a nucenou sterilizací, do kterých se aktivně zapojili psychiatři, vykreslují temný obraz role psychiatrie v době nacismu. Výzkum ukazuje, že mezi lednem 1940 a srpnem 1941 bylo v vražedných centrech zavražděno přes 70 000 pacientů, často aniž by je kdy osobně viděl psychiatr.

Role psychiatrie

Německá psychiatrie byla nejen pasivním svědkem, ale i aktivním účastníkem zločinů národního socialismu. V letech 1933 až 1945 bylo zavražděno přibližně 296 000 mentálně postižených dětí a dospělých, což je součást komplexního plánu na vyhlazení „méněcenných“ lidí. Diskutovány jsou dva postoje k tomuto tématu: Jeden vidí diskontinuitu mezi lety 1933 a 1945 a prohlašuje psychiatrii za oběť politických omezení, zatímco druhý hovoří o kontinuitě modelů a lidí před a po roce 1933 a zdůrazňuje aktivní přínos psychiatrů.

Předpoklady pro tyto zločiny byly v sociálním darwinismu a eugenice, které začaly v 19. století. Rasová hygiena byla ve Výmarské republice politicky prosazována a výzvy k „eutanazii“ formulovali již ve dvacátých letech filozofové Karl Binding a Alfred Erich Hoche. V roce 1933 byl přijat „Zákon o prevenci dědičně nemocných potomků“, který umožňoval nucenou sterilizaci postižených a duševně nemocných lidí.

Poválečné období a přehodnocení

Desetitisíce pacientů zemřely nejen na aktivní zabíjení, ale také na nedbalost nebo zanedbání lékařské péče v domovech pro seniory. Operace eutanazie byly nejen centralizované, ale i decentralizované, což vedlo k dalším vraždám v různých zařízeních. Navzdory rozšířeným a systematickým zločinům nebylo mnoho zúčastněných lékařů a psychiatrů po válce nikdy postaveno před soud. V norimberských lékařských procesech bylo k smrti odsouzeno jen několik lidí, jako Karl Brandt a Viktor Brack.

Zločiny se dlouho neřešily. První vědecké studie o úloze psychiatrie v národním socialismu byly zahájeny teprve ve 40. letech 20. století, ale výzkum se skutečně rozběhl až v 60. letech. Složitá souhra ideologických motivů, lékařských praktik a systematického vraždění zůstává temnou kapitolou v dějinách psychiatrie, která zasahuje nejen odbornou veřejnost, ale i společnost jako celek. Cyklus přednášek na univerzitě v Heidelbergu zprostředkovává hloubkové zkoumání těchto témat prostřednictvím přednášek a podporuje pochopení historického kontextu a lidských tragédií, které se odehrály v psychiatrických ústavech.

Přednášky cyklu přednášek Ruperto Carola se konají v pondělí v aule Staré univerzity. Nahrávky budou později k dispozici na heiONLINE, ústředním portálu univerzity v Heidelbergu. Toto průběžné zkoumání historie psychiatrie je nezbytné pro udržení živé paměti obětí a poučení z minulosti.