Nová studie: Jak nacistická éra utváří kulturu vzpomínání v Evropě!

Nová studie: Jak nacistická éra utváří kulturu vzpomínání v Evropě!

Mezinárodní studie vedená Dr. Fionou Kazarovytskou z Johannes Gutenberg University Mainz (JGU) zkoumá vnímání její vlastní populace během nacistické éry v Evropě. Výsledky tohoto převratného výzkumu byly publikovány v časopise *Political Psychology* a vycházejí z online průzkumu mezi 5 474 lidmi z osmi evropských zemí: Belgie, Francie, Litvy, Nizozemska, Rakouska, Polska, Ukrajiny a Maďarska. Účastníci byli vybráni tak, aby byli reprezentativní na základě věku a pohlaví, aby byl získán co nejkomplexnější obrázek.

Cílem studie je prozkoumat vzpomínky lidí na roli jejich příslušných populací za nacistické okupace. Respondenti byli požádáni, aby souhlasili na stupnici od 1 do 7 s výroky jako „Lidé v mé zemi byli pronásledováni, protože vzdorovali“ nebo „Obyvatelstvo nemělo jinou možnost než spolupracovat s nacisty“. Překvapivě existuje konzistentní vzorec vzpomínání: v mnoha zemích jsou vlastní předkové často vnímáni jako „hrdinové oběti“, kteří trpěli i vzdorovali.

Kolektivní paměť a národní identita

Ústředním zjištěním studie je rozšířená myšlenka, že kolaborace s nacistickým režimem byla většinou výsledkem strachu nebo nátlaku. Je však historicky dokázáno, že četné vlády a vrstvy obyvatelstva s německými okupanty aktivně spolupracovaly. Přesto je tato ideologicky motivovaná spolupráce často méně zdůrazňována v kolektivních vzpomínkách než vyprávění o oběti a hrdinství.

Tato forma morálního sebeumístění by mohla být hluboce zakořeněna v psychologických mechanismech kolektivní paměti. Podobné vzorce již byly prokázány u německé populace a naznačují, že tyto formy sebeoslavování existují i ​​v jiných evropských společnostech, a to navzdory odlišným historickým rolím, které tyto země hrály. Zdá se, že pozitivní zobrazení role předků slouží jako strategie k zachování národní identity.

Historické souvislosti: útěk a vyhnání

V širším kontextu kultury vzpomínání je důležitým tématem útěk a odsun Němců v letech 1944/45. Po celá desetiletí byla diskuse o německých obětech a jejich utrpení považována za urážlivou a zaostalou. Až s otevřením železné opony v 90. letech se toto téma vrátilo do veřejné diskuse. Autoři jako Verena Dohrnová, Martin Pollack a Ralph Giordano svými díly rozhodujícím způsobem přispěli k řešení tohoto tématu.

Zvláště důležitá byla novela Güntera Grasse „Im Krebsgang“, která je považována za průlom v diskusi. V posledních desetiletích hrály útěk, vyhnání a bombardovací kampaň ústřední roli v médiích a vědě. Bundestag se také rozhodl zřídit centrum proti vyhoštění, i když jeho umístění je kontroverzní.

Psychologické dopady a budoucí výzvy

Psychologický dopad vysídlení je vážný. Mnoho z postižených trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a dalším emočním stresem. Kolektivní vzpomínání navíc vede ke změně vnímání útěku a vyhánění. Ve třetí fázi kolektivního vzpomínání, která začala po roce 1989, mnozí hledají identitu a kořeny, zatímco setkání mezi Němci a východními Evropany podporují výměnu o historii a vzpomínkách.

Mezi budoucí výzvy patří uznání německého utrpení a hledání empatie pro ostatní skupiny obětí. Centrum proti vyhoštění v Berlíně by mohlo hrát ústřední roli v kultuře vzpomínání. Výsledky nejnovější studie proto nabízejí nové pohledy na psychologické mechanismy stojící za kolektivními kulturami vzpomínání a jejich sociální význam.